Pavlína Hanáčková

Když jsem před více než pěti lety chystala svou svatbu, bavilo mě si na ní tvořit ručně vyráběné doplňky. V té době jsem je také začala vyrábět i pro ostatní nevěsty.

Trochu se to zvrhlo a z mé občasné tvorby se stala každodenní výrobní dílna nesoucí úspěšnou značku Hany Wedding.

Tvoření na svatby, rozlučky se svobodou a oslavy mě pořád naplňuje a baví. Za ta léta, kdy se pohybuji ve svatbách a procházím i životními změnami, se kreativně vyvíjí ne jen mé ruce, ale i hlava a srdce.

Svou radost, kreativitu a nadhled teď rozdávám dál nejen ve svých výrobcích ale také prostřednictvím blogu, videí a online tvorby.

Mým cílem je, aby na svatbách a oslavách i během jejich příprav bylo co nejvíc radosti, krativity, zábavy a pohody:)

Jsem manželka, máma, tvůrčí  a přemýšlivá bytost

Přes den objevuji se svou rodinou svět plný kouzelných okamžiků a večer usedám do své pracovny a otevírám svůj kreativní svět. Několik let se pod značkou Hany Wedding věnuji tvorbě doplňků pro svatby, rozlučky se svobodou a oslavy.

Moc mě to baví a naplňuje. A to i přes to, že v hlavní svatební sezóně, je té svatební práce opravdu moc.  Cokoliv, co na svatby a oslavy chystám, dělám tak, abych to dělala s radostí. Pořád usiluji o to, aby mě má svatební tvorba opravdu naplňovala a přinášela radost mě i mým zákazníkům. A když začínám cítit, že to tak není, tak hledám a nacházím jiné cesty k tomu, aby to tak bylo. Neustále se snažím myslet pozitivně. A vím, že i to špatné, co se občas přihodí, přišlo z nějakého důvodu a mohu z toho něco vytěžit.

V mé hlavě to neustále hýří různými myšlenkami, podněty a nápady. Při své tvorbě nechávám volně pracovat hlavu i ruce a mám radost z toho, co nového vzniká.

A opravdovou radost mám také vždy, když si přečtu pozitivní a děkovné zprávy od nevěst a dalších svých zákazníků. Baví mě, když mohu pomoct se svatbou nebo rozlučkou také někomu ze svých přátel.

Mám ráda svatby, které jsou pohodové a osobité.

Takové svatby a oslavy, které jsou úplně přirozené, uvolněné a hlavně v souladu s osobnostmi oslavenců.

Místo velkolepé rodinné oslavy doma s chlebíčky a dortem dám přednost menší oslavě strávené s rodinou v přírodě a s buřtem na klacku. Místo divoké rozlučky se svobodou v baru bych šla raději na piknik v parku s nejlepšími kamarádkami. Nebo lépe než na noblesní svatební hostině bych se cítila na  svatební grilovačce s pár nejbližšími.

Ještě před pár lety jsem takový pohled (nebo nadhled) neměla.

Má svatba byla klasická předpisově strojená. Můj partner sice navrhoval udělat po obřadu místo hostiny v restauraci jen tu obyčejnou pohodovou zahradní grilovačku, ale mě to tenkrát přišlo nějak málo. Měla jsem v hlavě vrytou falešnou myšlenku, že svatba by měla mít nějakou úroveň. Byla jsem člověk, který nezná sám sebe. Člověk, který všechny překážky vidí černě. Člověk plný stresu.

A stres se projevoval i na naší svatbě.  

Sice jsme si dopředu vytvořili plán dne, ale nastalo tolik situací, které nás předem nenapadly, že se prostě plán minul.  V čem jsme ale měli jasno, bylo, že chceme mít hezké fotky. A tak jsme se s manželem fotili a fotili, až jsme nějak zapomněli, že na hostině máme opuštěné hosty, kteří se tam sami asi trochu nudí. Ze svatby tedy mám hezké fotky, ale zároveň i trochu zvláštní pocit, že tato událost mohla vypadat i jinak.

Ten pocit ve mě uzrával ještě několik let. A vyústilo to v uvědomění si, že svatba, oslava ale i život se nemusí řídit zajetými zvyklostmi, ani tím, co si přečtu na internetu, ale jen tím, co sama cítím.

Cesta k tomu z určité části vedla během mého dalšího svatebního tvoření, které mě bavilo a  věnovala jsem se mu i po mé svatbě. Komunikací se zákaznicemi, pro které jsem vyráběla, jsem přišla na spoustu postřehů. Oči mi otevřely také svatby, na kterých jsem byla v roli hosta nebo svědka. A samozřejmě i má vlastní svatební zkušenost mi zpětně ukázala, co by šlo udělat jinak.

Ale úplně nejvíce  mému pohledu pomohlo narození mé dcery. Objevila jsem v ní tu kouzelnou dětskou přirozenost. A zjistila jsem, že ta přirozenost je přesně to, co nám dospělákům chybí. A tak jsem se od své malé dcery učila najít samu sebe. A uvědomila jsem si, jak málo jsem dělala věci tak, jak jsem je někde hluboko v sobě cítila. Ale naopak většinu věcí jsem dělala proto, protože „tak se to má“ nebo  proto, protože to okolí očekávalo.

A učím se stále.

Učím se od své dcerky, od svého skvělého manžela a dalších lidí, kteří vstoupili do mého života. Učím se žít v přítomnosti tady a teď. Poznávám svět z jiných úhlů. Jdu stále dál ve světě sebepoznávání. Překračuji překážky a děkuji jim za to, že jsem se díky nim mohla zastavit a zapřemýšlet nad jejich významem a najít novou pro mě tu nejlepší cestu.

Moc mě má cesta baví a projevuje se i v mé tvorbě. Postupně měním sortiment svých výrobků, hledám nové možnosti tvorby. Všímám si, u čeho jsem pracovala stylem „tohle musím“ a u čeho se zápalem „tohle chci dělat, to mě baví“. Tak následuji své pocity. Touto cestou se má tvorba vyvíjí.

Jednou se dostavila i potřeba kus sebe a svého poznání předat dál.

Potřeba a chuť inspirovat i jinak než jen v ruční tvorbě. Potřeba a chuť sdílet. Mám novou vášeň – psaní blogu. Chci na něm rozdávat  inspiraci, rady, své zkušenosti, své pohledy i nadhledy, své myšlenky. Spoustu svých zkušeností jsem sepsala do Svatebního průvodce – 7 tipů pro pohodovou svatbu a spokojené hosty. Svatební průvodce je ke stažení zdarma a mým cílem je, aby pomohl snoubencům nebrat svatbu jako stres, být na ní sami sebou a užít si ji:)