Na cestě za snem – 7 vychytávek k úspěšnému plánování cílů

Nový rok. Nové plány. Spousta plánů.

Nové sny. Nové cíle. Nová předsevzetí. Spousta předsevzetí.

Nové výzvy. Nová energie. Nová odhodlání. Spousta energie a odhodlání.

Jenže jak dlouho nám tohle vydrží? Jen do 15. ledna a pak už zase jedeme ve starých kolejích?

Když jsem ještě studovala, byla jsem neuvěřitelně svědomitá, cílevědomá. Plnila jsem všechny plány a neuměla jsem si představit, že by tomu bylo jinak. Měla jsem rozplánovanou snad každou hodinu svého života. A nechápala jsem lidi chaotiky, kteří žádné plány nemají. A trochu dost mě štvalo, že i přesto se jim daří a všechno jim vychází  prochází.

Potom co se mi narodila dcera a byla jsem na mateřské, jsem se změnila v totálního chaotika. Do mých plánů chodilo tolik nepředvídatelných situací, že jsem na nějaké plány rezignovala.

A víte co? Jsem za tuhle etapu života moc ráda. A své dceři jsem vděčná, že mou organizovanost na nějaký čas zbořila. Proč? Naučila jsem víc vnímat život a lidi kolem mě. Naučila jsem se s otevřeným srdcem naslouchat druhým a ne jen koukat na sebe a své plány.

Naučila jsem se přizpůsobit se situaci. Že všechno se děje z nějakého důvodu. Že každý jsme jiný a je to tak v pořádku. Naučila jsem se, že všechno je v pořádku, i když se děje něco, co nebylo v plánu.

Za toto jsem moc vděčná. Moc a moc za tu tyto lekce děkuji. Ale! Lekce fajn. Dostala jsem ji, prošla jsem, naučila jsem se, co jsem potřebovala. Ale vím, že se potřebuju zase posunout dál. A že bych se ráda aspoň částečně vrátila zase z chaosu zpět k plánování.

Vím, že už to nechci tak, jak jsem to měla kdysi. Kdy jsem měla rozplánovaný každý okamžik. Vím, že se chci držet nějakých rámcových plánů, ale ne je mít rozplánovaný den po dni. Chci dál život nechat plynout a nechat do něho vplouvat nenahodilé situace. Protože to je život. A je to zábava.

Ale přesto chci jít za svými sny, cíly a plány. Chci zase nabrat ztracený řád a disciplínu. Ale už tak nějak lehčeji, v pohodě a ve zdravém vyvážení mezi pevným řádem, volným plynutím. Ve zdravém balancu mezi mými aktivitami a časem tráveným s rodinou a přáteli.

Během posledních dvou let jsem se nějaký takový zdravý systém snažila hledat. Nemůžu říct, že bych ho našla. Možná to ani nejde. Protože se pořád měním, situace se mění. Takže je to vlastně všechno v pořádku.

Ale našla jsem pár vychytávek, které pravidelně dělám a které mi v úspěšném zdravém plánování pomáhají.

Tady jsou. Třeba vám pomohou také. A protože vím, že můj blog čtou i nevěsty, tak milá nevěsto, čti určitě taky. I pro plánování svatby se to může hodit:)

5 – Říkám si o pomoc a deleguji

Každému nejde všechno a naopak různí lidé rozumí různým věcem lépe než my sami. A tak je to v pořádku. Naučila jsem se nesmutnit z toho, že mi něco nejde. Ale naopak jsem v tom našla výhodu. Co neumím já, může delegovat na někoho jiného, kdo se v tom vyzná a pro koho je to brknkačka. Bude tak potom celková práce víc profesinální a navíc ušetřím čas.

Nejtěžší na tomto úkolu je pustit kontrolu a naučit se důvěřovat. Máte s tím taky problém? Věřím a znám to. Zkuste ten pocit ale zlomit, vyplatí se to.

6 –  Režim, návyk a hluboká práce

Když už se dostanu do stavu, kdy začínám s věcmi hýbat, vím, že je fajn nepolevovat a udržovat si určitou pravidelnost. Byla by škoda něco opustit a pak si znovu zvykat a složitě se do něčeho znovu dostávat. Snažím se proto věnovat potřebným činnostem pravidelně. Prostě mít režim.

Poslední dobou jsem na různých místech narážela na termín „hluboká práce“. Jsem ráda, že mi toto slovní spojení vesmír neustále posílal do cesty a musela jsem vypátrat, co to jako znamená. Hluboká práce je stav, kdy jste naplno ponořeni do práce a nic vás nerozptyluje. Takový ten pocit naprostého flow, kdy ani nevíte, kolik je hodin a nic jiného než vaše momentální činnost vás nezajímá. Máte vypnutý internet, mobil z dosahu, v žádném případě nekoukáte, co je nového na sociálních sítích(!!!), když za vámi někdo přijde se slovy „Prosim tě, mohla bys…?“, tak odpovíte „Prosím tě, přijď za hodinu. Teď se na něco soustředím.“

Tohle je úžasný stav. A je to stav, ve kterém teď píšu tento článek (i tu větu „přijď za hodinu“ jsem během psaní použila). A mám ze sebe radost pokaždé, když v tomto stavu pracuji. Je to v dnešní multitaskingové a sociální době někdy těžké. Ale je to zase jen o tom, udělat si na to návyk. I na to mám v diáři kolonku na vybarvení :), jestli jsem každý den začala hned ráno najet na hlubokou práci bez zapnutí internetu a pouštění si rušivých elementů k tělu (sorry kámo). Když jsou kolonky vybarvené celý měsíc, je z toho už celkem pěkně zajetý návyk. A radost z dobře odvedené práce. A zaslouží si to odměnu.

Hluboká práce je jeden z mých návyků, které se snažím zajet. Mám ještě seznam dalších návyků, které bych chtěla praktikovat. Třeba trénovat hraní na ukulele, vstávat o hodinu dřív, přejít na zdravější stravování, každý den cvičit jógu… Zatím s ale s dalšími nývyky nezačínám. Proč? Snažím se nejdřív zajet jeden a teprve, až se pro mě stane samozřejmosti, tak pak teprve se budu učit další. Je to stejné jako s předsevzetími na začátku roku. Máme jich mraky, ale pak se v nich ztrácíme a nakonec nedodržíme žádný. Proto je lepší dávkovat si je postupně. Učím se jeden návyk, každý den si ho křížkuji do diáře, jestli jsem splnila a pokud po měsíci uvidím, že vážně plním každý den, tak je to úspěch a můžu začít s přidávat další návyk.

7 – Odměny, radosti, vrcholy

Odměny. V roli mámy jsem zažila válčení dvou rodičovských táborů na téma odměny. Tábor jedna – „Nedávejte dětem odměny za splněné úkoly, budou to pak dělat jen pro tu odměnu“. Tábor dvě – „Nedávat odměny a tresty? Ste se zbláznily? Děti to motivuje. Za nás to tak taky bylo a jak mi to pomohlo.“ (vsuvka redakce – „pomohlo být cvičenou opičkou a nevědět, proč to dělám“). Ze vsuvky jste asi usoudili, že jsem pravděpodobně v táboře jedna. No, není to tak černobílé. Odměny mám ráda,  ale to těšení se na ně musí vycházet ze vnitř mě. Nedělám nic kvůli tomu, abych za to měla jedničku (přiznávám, že dříve tomu tak bylo). Dělám jednotlivé kroky, protože vím, že vedou k mému cíli. Vím, proč je chci dělat. Vím, co má být na konci, na vrcholu.